Systémové myšlení

Nejsnadněji se lze naučit základům systémového myšlení z naší knihy Průvodce systémovým myšlením, časopisu Science Dynamics Review a našich kurzů. Pro ty, kteří mluví anglicky, jsou na těchto stránkách k dispozici další informační zdroje. Zajímavé články najdete také na stránkách The Systems Thinker.

Pokud si vypůjčíme část textu z Průvodce systémovým myšlením, zjistíme, že na nás samé i na chování všeho kolem nás lze nahlížet s různou mírou podrobnosti. Nejčastěji reagujeme na okolní a vnitřní události. Na této úrovni nejsme schopni určit, co tyto události vyvolalo, zda se budou opakovat, zda jim lze zabránit, pokud jsou negativní, nebo je vyvolávat co nejčastěji, máme-li z nich máme prospěch.

Úrovně vnímání lze podle Andersona a Johnsonové znázornit jako pyramidu na obrázku 1. Nejvyšší úroveň odpovídá statickému obrazu - je událostí orientovanou v určitém konkrétním čase a prostoru. Vyjadřuje minulost, něco, co se stalo například před vteřinou, co bylo zachyceno a uchováno v paměti nebo na nějakém médiu. Na našem obrázku je to šťastný okamžik v životě zralého páru, ale nemusí to být vždy fotografie jako taková. Patří sem rozvaha nebo výsledovka, zpráva o nehodě, oddací list, soudní rozhodnutí - cokoli, co vás napadne a co se vztahuje k určité události (událostem). Pyramida se s hloubkou rozšiřuje.

Chceme-li lépe porozumět chování světa kolem nás i sobě samým, a nereagovat tak jen naslepo, snažíme se všímat si vzorů chování, které svět kolem nás vytváří. Buď si je ukládáme do paměti v podobě mentálních modelů, nebo je vynášíme do časového grafu. Ze vzorců pak odvozujeme, jak se bude sledovaný parametr vyvíjet v budoucnu. Na úrovni událostí jsme se ptali "Co se stalo?" a dostali odpověď vztahující se ke konkrétnímu okamžiku v čase, úroveň vzorců předpokládá jiný dotaz. "Jak se to vyvíjelo?" nebo "Jaké chování to vykazuje?". Výsledkem je pak časový graf nebo třeba film - samotná fotografie už nestačí. Možná si říkáte, proč neskončíme u vzorů. Má smysl se v pyramidě vrtat hlouběji? Vždyť už zavedení časových vzorů chování je významným krokem vpřed v pochopení toho, co se děje. Často se však stává, že předpoklad dalšího vývoje se nenaplní, parametr se vydá zcela neočekávaným směrem.

Ptáme-li se, co způsobilo, že se parametr začal chovat jinak než dříve, odpověď je zřejmá. Za chování všech parametrů ve všech reálných systémech je zodpovědná struktura systému. Způsob, jakým jsou parametry propojeny, pak generuje chování, které pozorujeme na úrovni vzorů a koneckonců i na úrovni událostí.
Pokud tedy chceme ovlivnit výsledné chování systému, musíme nějakým způsobem ovlivnit jeho strukturu. Máme na výběr ze tří přístupů. Prvním a nejčastěji používaným přístupem je pokus a omyl. Má řadu výhod - nemusíme hledat žádnou strukturu, pracujeme s daty o událostech a můžeme se trefit ve správný čas na správné místo. Naše rozhodnutí může vyvolat potřebné změny, nebo nemusí způsobit tak závažné škody, aby se to v chování systému projevilo. Není na něm nic neobvyklého. Takto funguje mnoho organizací - navzdory jejich vedení. Staré české přísloví říká: "I slepé kuře zrno najde." V tomto případě je to tak.

Proč bychom ho nemohli najít i my? Druhý přístup lze nazvat pseudosystémovým. Spočívá ve snaze mapovat a řídit "vědeckými prostředky", které vzhledem k použité metodice mají s realitou a vědou pramálo společného. Jsou to postupy, které vám budou vtloukány do hlavy v kurzech ekonomie všeho druhu, statistikou počínaje, přes ekonometrii a kvalitativními metodami (téměř) konče. Všimněte si, jak jsme tolerantní. O "strategickém" managementu založeném na "případových studiích" a benchmarkingu, který se stal svého času oblíbeným základem pro formulování nových manažerských postupů, se ani raději nezmiňujeme. Uvedené metody jsou statické, a tak spadají do horních pater pyramidy, protože jsou orientovány na události nebo vzorce chování. Chceme-li tedy skutečně pochopit příčiny chování, nebo potřebujeme-li pozorované chování změnit, zabránit nežádoucímu vývoji, nebo naopak přimět systém, aby se i nadále choval tak, jak si přejeme, je nutné naučit se odhalit strukturu systému. A systémové myšlení je přesně tím nástrojem, který nám to umožní.

V úvodním obrázku tohoto článku a v příkladu na obrázku 2 je nastíněn proces, kterým je struktura systému odkrývána a znázorňována. 

1. Každý projekt začíná položením otázky, na kterou hledáme odpověď. V systémovém přístupu (v systémovém myšlení a systémové dynamice) je vždy zásadní nemodelovat systém, ale vždy modelovat problém. Struktura systému v systémovém myšlení je vyjádřena tzv. příčinným smyčkovým diagramem (Causal Loop Diagram, CLD). 

2. Diagram se skládá ze dvou typů prvků - parametrů a orientovaných spojů - šipek. Nehledáme tedy strukturu podniku, ale například strukturu, která generuje zisk podniku, který chceme zvýšit. Položením otázky vlastně určujeme hranice a úroveň detailu diagramu. Naše práce končí, když vyjádříme strukturu, schopnou odpovědět na námi položenou otázku. Bez otázky bychom se ptali dál: "Máme v našem diagramu dost prvků?" a naše práce by nikdy neskončila.

3. Šipky vyjadřují nejen to, který parametr ovlivňuje jiný parametr, ale také tendenci vztahu. Šipky mají vedle své hlavičky znaménko plus nebo minus. Pokud ovlivňující parametr zvyšuje rychlost změny nebo přispívá ke zvýšení hodnoty ovlivňovaného parametru, označujeme jej znaménkem plus. 

4. Například, čím vyšší je cena, tím vyšší budou tržby. Možná začnete namítat, že takto se to říkat nedá, ale čtěte prosím dál. Dále platí, že pokud prodáváme nevýhradní výrobek, čím vyšší je cena, tím nižší je atraktivita naší ceny a tím méně zákazníků je ochotno si náš výrobek koupit. K šipce od ceny k atraktivitě píšeme mínus. Čím méně zákazníků, tím nižší tržby, nebo jinak řečeno, čím více zákazníků, tím vyšší tržby, píšeme plus a tak dále, dokud není diagram hotov.  

5. S diagramem pak pracujeme sami nebo v týmu a můžeme jej použít k vysvětlení zákonitostí systémové struktury, která stojí za chováním našeho zisku, a událostí, které zisk ovlivnily a ovlivní. Pokud je diagram jednoduchý, můžeme jeho chování mentálně simulovat a odvodit dopad nastavení klíčových parametrů na chování systému. Zde úloha systémového myšlení končí.

Mentální simulace komplexních diagramů je nemožná, takže v dalších krocích musíme přejít do oblasti systémové dynamiky. Máte-li zájem, seznamte se s postupy v oblasti systémového myšlení pomocí našich knih nebo v našich výukových programech.